6. den

Z fjordu Valkýr, kde i déšť voní mečem a jehličím...

Dnes ráno se nebe na chvíli zatáhlo a posílalo z výšin drobný déšť. Naši malí válečníci se však nenechali zviklat a vydali se na stezku lesní pravdy. V řadě za sebou, jako husité na výpravě, kráčeli mlčenlivým hvozdem a pátrali po tajemných předmětech, které do posvátného lesa nepatří. Bylo třeba mít oči jako jestřáb, neboť tyto nečisté artefakty byly záludně skryty mezi mechy a kapradím. Kdo je nepoznal, riskoval, že do lesa přivolá zlé duchy chaosu a neúrody, kteří bloudí mezi větvemi od dob ztracených run.

Po obědě se rozhořela poslední fáze legendární soutěže Stožár. Kolem posvátného sloupu se shlukli mladí rekové, tísnili se, tlačili a navzájem sráželi z pole. Kdo se dotkl sloupu, padl – a čestně odkráčel z bojiště. Jen ti nejhouževnatější vydrželi až do konce. Krev sice netekla, ale pot a válečný křik zalily celý fjord.

A pak přišlo něco, co by i moudrého Ódina zmátlo — bitva o runy, známá jako Piškvorky. Družiny běhaly s kouzelnými kruhy a kříži, které vkládaly do mříže vzdálené jako hranice Midgardu. Vedoucí se potili, vikingové se hádali, kruhy padaly tam, kam neměly, a celá Valhalla se z toho málem otřásla. Ale nakonec byl výsledek jasný – zvítězila odvaha, rychlost a schopnost nekřičet na instruktora.

Aby se večer zklidnil, nastoupilo Kolo kolo mlýnské, samozřejmě ve vylepšené severské verzi. Deset bojovníků stálo v kruhu, každý chránil svůj posvátný kužel. Uprostřed stál vetřelec – divoký drengr, který se snažil jeden kužel uloupit a donést do středu. Ale nebyl v tom sám – ostatní po něm metali kouzelný míč. Jakmile byl zasažen, padl a byl vystřídán dalším. Po čase se týmy obrátily, a hra pokračovala, dokud všichni nebyli unaveni jako berserkeři po bitvě.

A tak skončil další den pod dohledem severských bohů. Sláva malým válečníkům!