9. den
Zdravím vás rodičové dobrodruhů v pralesní říši.
Jsem tu se zprávami o dalším dni.
Tento den začal vyzvednutím našich mladých průvodců za rozbřesku na předem určeném místě. Byli však zachyceni na jiném místě a tvářili se jako zoufalí štvanci s očima nabízených psů v pořadu Chcete mě? Někteří dokonce leželi přímo na pralesní silnici a hluboce spali. Vypadali zuboženě a bednu s pokladem našli jen chvíli před svou záchranou. Holt práce s mapou a buzolou ani po 8 letech nepřinesla své plody. Značně podrážděni celonočním blouděním, nevyspinkáním, hladíčkem, střízlivostí a neúspěchem se vydali na poslední kratičkou cestu do pralesního ležení. Pouze batohy a bednu s pokladem jim záchranný tým naložil na korbu záchranného vozidla. Poté je přemohl hluboký spánek, ve kterém setrvali až do odpoledne.
A co naši malí dobrodruzi? Ráno se vyhrabali z brlohů jako vždy a po nutné rozcvičce se sešli v Taverně pod ebenovou střechou. Následně nastal program pralesní lenochodí hlídky „pomáhat a chránit“. Cílem jejich návštěvy bylo předvést našim malým dobrodruhům, čím vším se taková lenochodí hlídka celé dny baví, když pomáhá a chrání nebohé zakřiknuté tvory v husté džungli. Nepleťme si prosím tuto lenochodí hlídku s tlupou lenochodů, která je součástí našeho dobrodružství a je složena z nejmenších účastníků naší akce v pralesní říši.
Jen co se lenochodí hlídka nalodila do svého typicky pomalovaného přibližovadla, ozval se signál k společnému polednímu hodování v taverně pod ebenovou střechou. To se již i někteří první průvodci vyhrabali ze svých chatrčí k odběru stravy.
Po nutném klidu pro vytrávení chutného pokrmu našich pralesních kuchařů se vydali naši mladí lovci do pralesa zažít tzv. kompenzační dobrodružství spočívající v divoké lukostřelbě na živý pohyblivý cíl. Těmi cíli nebyl nikdo jiný než průvodci oblečení za nejroztodivnější pralesní tvory, kteří jsou obecně v pralese uznáváni za jedlé. Nastal prostor pro satisfakci všech příkoří páchaných od začátku našeho dobrodružného tažení v pralesní říši. Msta, i když je obecně považována za smrtelný hřích, však skýtá slast na duši po každém zaúpění trefeného zvířátka…
Po šťastném návratu z této pralesní genocidy se lovci vrhli o chladivé řeky, aby smyli krev svých průvodců z vlastních rukou a obličejů. Ano, takový to byl masakr.
Zbytek dne probíhal obvykle ve víru klání mezi tlupami v dovednostech nutných pro přežití v pralese.
Padl večer, minula večeře a dobrodruzi byli zahnáni do svých chatrčí ke spánku. Netušili, že je ještě čeká na nervy náročné zaměstnání – cesta chrámem zkoušek Jumanji. Sotva usnuli, byli opět buzeni a celí rozmrzelí a ukňouraní byli hnáni do chodeb skalnatého chrámu, kde je čekaly těžké zkoušky v podobě pojídání červů, hmyzu, nádoby plné slizu apod. Ani se mi o tom nechce mluvit. Samotného mě z toho ještě teď bolí hlava. Výkřiky primátů, temných duchů lesa, hrůzná mlha z všudypřítomného pralesního vlhka, dotěrný hmyz a stonožky velké jak ponožky. Nakonec je král Jumanji propustil k dalšímu spánku. Nelze však s jistotou říci, že do rána usnuli.
No snad tu hrůzu všichni zpracují, než vám budou vráceni. Uvidíme ráno, co se bude dát číst v jejich tvářích.
Zdraví vás váš zpravodaj Vlčí ohon.