12. den

Dobrý den milí rodičové.

Dnešního rána, jehož začátek byl takový, jako všechna dosavadní rána zde v údolí Svratky, po ranním krmení dravé zvěře se naši lovci odebrali do okolních hvozdů na lov pravěké zvěře. Dle jejich výpovědí usuzuji, že byli nelítostnými štváči a krutými střelci z luku. Ušetřen nebyl ani náhodně přebíhající hraboš. Jak už jsem vám jednou psal, tak se opět potvrdilo. Střelba na živý pohybující se cíl je daleko lákavější než střelba do neživého terče. V lese nezůstalo jediné živé zvíře. Myslivost ještě není v kurzu, tak až to tu vybijeme a vyžereme, přesuneme se o kus dál, třeba po proudu Svratky, což je v naší zákrutě úplně náhodou na západ. Pro odpočinek a vydýchání po náročné štvanici si naši neandrtálci trochu povyrazili legračním kláním zvaném housenka pozpátku. Po lesní štvanici a táborové taškařici přišla jako vždy žranice z ulovené zvěře.

Čas polední trávili naši junioři děláním skřeků, řevem a jiným nepochopitelným kraválem mezi chýšemi. Jeden ani oka nemohl zamhouřit.

Ihned po jejich krátkém volnu byli vyzváni kmenovým umělcem, aby chvíli postáli a budou zvěčněni na stěnu jeskyně. Celý kmen a jeho tlupy.

Po náročných chvilkách estetiky nastoupil nácvik na fekální drama zvaný „zachrání nás hajzlbába.“ Ano, tato funkce se již od pravěku profilovala z bezzubých stařen, které uklízely nechutnosti kolem jeskyně. Hajzlbába našeho rodu je snědé kůže a nosí růžově obarvenou hlavu, aby byla poznat.

Když byli nechutnými věcmi přesyceni a znaveni, odskočili si pro zlepšení chuti něco do jeskyně zobnout.

Celé zbylé odpoledne poté trávili neznámými rozmařilými kláními, v nichž nebylo určitě nic dobrého. Zaslechl jsem něco o svlékání hada a skoč do toho po hlavě.

Po večerní žranici opět zazněly bubny a nejrůznější pravěká chřestítka za doprovodu divokého halekání. Když jsem nahlédl do odlehlého sálu jeskyně, bylo jasně vidět, že to mladé lovce náramně baví. Za mě, starého šamana, jen řev a smrad.

Právě probíhá kmenová rada, tak uvidíme, co přijde dál.

Wilma dnes poslala Freda s prázdnými sudy po řece, ať je vrátí kupcům a přinese zálohu. Záhy ji napadlo, že to nebyl moudrý nápad a že by Fredík mohl chytnout slinu. Vypravila se tedy s holí v ruce k řece, čekajíc na příležitost k výchovné lekci. Zatím co tak čeká a řeka plyne, Fred už v táboře štípal dříví. Když nakvašená z neúspěšného lovu dorazila zpět, tak řekla … „No jo no, aby ses ne…“. Fred nechápajíc chtěl dát Wilmě zachránit včerejší středu. S ručníkem z jaguára kolem pasu se sunul k loži, ale dočkal se uštknutí hadem…. Ozvalo se „Frede vysmahni“.

 Zdraví vás váš pravěký zpravodaj šaman Dlouhý kouř