12. den
Dobý den přeji s další zprávou pro vás urození rodičové.
V ranních hodinách po důkladném probuzení a nakrmení vašich mladých šlechticů byla uspořádána celohradní soutěž v komplexním souhrnu rytířských dovedností a schopností. Mladí rytíři a mladé dámy postupovali od jednoho stanoviště k druhému kde prokazovali svůj um nabytý v předchozích výcvikových dnech a brzo se objevili šampioni tohoto hradního klání. Potěšením pro mou duši bylo to, že se všichni účastnili s plným nasazením a nikdo klání nevzdával. Vítězové tedy byli svým způsobem všichni, protože se hodlali utkat sami se sebou.
Po náročném klání se všichni odebrali jako obvykle v poledním horku ochladit k řece a nastoupili k polední tabuli v rytířském sále. Následně se naši chovanci věnovali nejoblíbenější časti denního programu, a tím není nic jiného než polední klid. Poledním horkem se celým hradem nesly rány dveří od komnat a výkřiky nejrůznějších intonací, druhů, významů a smích.
Po poledním klidu se odebrali naši mladí šlechticové do známého přilehlého hvozdu cvičiti se v činnosti pro panstvo nejdůležitější, a to v lovu. Protože je známé již z pohádek, že vládnutí panstvo nebaví, že je baví lovit, věnovala výchovná rada lordů přípravě výcviku v lovu zvláštní důraz se smyslem pro detail. Za nedlouho již nepoužitelný výchovný personál hradu byl převlečen do zvířecích kostýmů a vyhnán do hvozdu. Za krátko po tom byli na ně do hvozdu vypuštěni mladí nadržení lovci vyzbrojeni luky a šípy, ať si každý střelí, co chce nebo spíše koho chce. Maska skýtá anonymitu, tak byli naši na duchu křehcí lovci ušetřeni osobního kontaktu se svou obětí. Lovecká vášeň jim plála v očích a neúnavně štvali svou kořist do jejího naprostého udolání.
Když se uřícení lovci přihnali i s kořistí z lesa, vrhli se do řeky, aby smyla pot, co nešetřil krev.
Po náležitém svačinovém posilnění mladých pánů a mladých slečen bylo třeba ještě procvičit jejich obratnost obětavost a kolektivní nasazení v kláních mezi družinami. I přes vypětí všech sil bylo zřetelné, že únava sedí na zádech a údech urozené mládeže.
Zvrat v jejich energetickém útlumu však po večeři způsobil zvuk hudby začínajícího večerního bálu. únava se vytratila a mladí pánové a slečny zahořeli novou vášní pro rytmus a vrhali se neúnavně do víru tance. Po důstojném ukončení společenského programu v rytířském sále byli všichni uloženi ke spánku. Však ne na dlouho. Jen co zavřeli oči, už je budil trubačů hlas a volal je k jedné z nejtěžších zkoušek. Tou je osamělá cesta kobkama hrůzy, které jsou ukryté a zapečetěné se svým děsem hluboko pod citadelou hradu. Tam na ně čekal zpívající zakletý mnich, bílá paní, prastarý tvor z dávných časů, a v té nejspodnější a nejzazší sluji se setkali s tříhlavým drakem, jehož řev se nedá snad s ničím pozemským srovnat. Co k této zkoušce více napsat než „Smrtelný pot, vytřeštěné oči, chvějící se tělo, sotva přemáhaný pláč…“ Nakonec však všichni obstáli a prokázali, že jsou srdnatí bojovníci velkého a silného ducha.
Zdrceni zážitky náročného dne upadli do hlubokého spánku, aby čelili za pár hodin poslednímu výcvikovému dni.
Ze života královské rodiny: Královna se při nočním výcviku velice intenzivně zabývala spolu s komtesami obsahem hradní pokladny. Dle její uvolněné nálady bylo zřetelné, že se nehodlá nijak brzdit. Král seděl opodál na svém trůnu jako do mramoru vytesaný, jen čůrek potu stékající po jeho tváři a škrábání jeho nehtů o područky trůnu naznačovalo neodvratný fakt, že bude muset příští rok jet zase do války. Vypadá to na dočasnou rozluku od stolu a lože.